LUDĚK MARKS
My bychom vzhůru k nebesům...

8 minutový portrét básníka a člena KAMPANILY - společnosti pro záchranu severočeských kostelů.

BÁSNĚ, JEŽ V DOKUMENTU ZAZNĚLY:

V probořené nice
Na meč mučednice
Bez těla
 

Jako na erb lvice
Česká úplavice
Nadělá
 

Nedej zahynouti!
Dojdu k troskám poutí
Posvátnou
 

Jak však do čehosi
Oči v sloup a bosý
Nešlápnout!

Půlnoční světlo probouzí kukly
Pro tebe jdou si kořeny lip
Protahují se mřížovým puklin
Půlnoční světlo probouzí kukly

Odrazem křídel můry se shlukly
K radosti že se naplnil slib
Půlnoční světlo probouzí kukly
Pro tebe jdou si kořeny lip


Ty, která prosíš za mé hříchy,
Kterou jsem viděl jednou ve snu,
Pomoz mi, ještě dřív než zesnu,
Zbavit se zpupnosti a pýchy.

Ty, kterou prosím o zjevení
O modré světlo tvého těla,
Oživ tkáň snu, jež odumřela,
Daruj mi snění, více snění.
 

Přesto, že sny se nedozdály,
Rozevři klenby katedrály
Ať vzlétne, kdo tě miluje.
 Spícímu slepci dopřej z dáli
Roztavit zrakem snové skály
Vždyť smysl v nadsmyslnu je.



Nejdřív jsem Luďka Markse hledal ve věži. Cestou do Ústí nad Labem, na natáčení KYTICE, jsem se zastavil v Libotenicích, kde se mezi chmelnicemi, na samém břehu Labe, tyčí dokonale opravený kostel sv. Kateřiny s osamělou zvonicí. V ní měl Luděk Marks bydlet. Ukázalo se však, že básník už ve věži nebydlí, ba že už ani nepracuje jako památkář. Nakonec jsem ho našel v jedné ústecké uličce. Povídali jsme si v jeho pokojíku nějakých pět šest hodin. A mohl bych ho poslouchat pořád. Našel jsem v něm znalce místopisu, znalce literatury a milovníka historie. Natáčení proběhlo během jednoho dne o dva měsíce později. Ten den nám nabídl jak sluncem zalitou krajinu Českého středohoří, tak sněhovou vánici, ale zejména: pozdní příjezd k sice krásně opravenému kostelíku v Hostíkovicích, ale ponořenému do hluboké tmy. Musím říct, že Luděk trpělivě snášel všechna "příkoří" kamery a poslal mě do pr.. jen jednou - to když jsem po něm chtěl aby plakal ve velkém detailu. Luďku, promiň...

Dramurgie: Lada Arnautová,
básně četl: Rudolf Kvíz,
Kamera: Pravoslav Flak,
Produkce: Jana Pragerová

Natočeno: 18.11.1999
Řisutych, Lahovice, Hrušovany, Hostíkovice.

PREMIÉRA: Cesty víry - 5.12.1999

 

 

 

KAREL VEPŘEK

Na trati Říčany, Praha, Nekonečno.

11 minutový portrét písničkáře, muzikanta a redaktora čs. rozhlasu.

Vyhnáni z ráje věříme jednou že se vrátíme zpět.

Podivné kraje kde ďábel si hraje míjíme cestou na onen svět.

a počítáme vteřiny, počítáme vteřiny, počítáme vteřiny nevíme dne ani hodiny, dne ani hodiny, dne ani hodiny.

Vteřinu za vteřinou čekáme až ty kraje minou

Ty podivné kraje kde ďábel si hraje přitom se slzy z očí řinou.

A počítáme vteřiny, počítáme vteřiny, počítáme vteřiny nevíme dne ani hodiny, dne ani hodiny, dne ani hodiny.

Za obrubou kočátku vzkvetly květiny, pomaloučku sehnuly svoje hlavy k Marii.

Květiny-chůvy kočárek rozhoupaly a tajemné pověsti malé Marii šeptaly:

Pověsti o slzičkách panenky Marie, které se často u cest třpytí

Tak jako bolest cestou ke štěstí je, tak se i slzičky změnily v kvítí.

A Marie se na nmě usměje, květinám krásně je, vůně se rozleje

A Marii, Marii krásně je a nemá daleko, daleko do ráje.

Tak nějak jinak se tu žije.

Denně tu naráží poesie na tupé šíje.

Nikdy poslední z opilců zelenou kořalku kopců nevypije.

V duších nám řádí, vraždí a loupí zvlášť když se stmívá

Nejčastější příčinnou smrti naší bývá - Nostalgie.

Vzkřísí nás jen voda živá Neposkvrněné početí.

A kde ji najít to znají jen děti.

Písně Karla Vepřeka jsem zaslechl z rádia jednou pozdě v noci. Zapůsobily na mě tak mocně, že jsem zašmátral po tužce a poznamenal si jeho jméno. Jaké bylo moje překvapení, když za mnou asi o tři roky později přišla dramaturgyně magazínu Cesty víry, Lada Arnautová, a nabídla mi abych o tom písničkáři, o kterém jsem jí kdysi vyprávěl, natočil dokument. Mělo to jediný háček - potřebovala to za týden.

A tak jsem se během jediné týdne pokoušel přiblížit k zvláštně nemluvnému, uzavřenému muži, který na jedné straně skládá filigránsky propracované mostalgické písně a na druhé straně hraje a zpívá křesťasnký folk-rock v kapele evangelického faráře Sváti Karáska. Karel pozornost kamery snášel velmi trpělivě. To jaké ho to stálo přemáhání jsem pochopil až v hospodě po natáčení.

Dál než ke konstatování zvláštního muzikantského protikladu jsem se ve svém jedenáctiminutovém dokumentu nedostal. A když jsem navštívil koncert skupiny Pozdravpánbu v Malostranské Baráčnické rychtě podlehl jsem spontánnosti hospodského folku natolik, že jsem nějaké zkoumání protikladů úplně hodil za hlavu.

Čtyřicátník Karel Vepřek, mimo jiné i vedoucí Náboženské redakce Českého rozhlasu, je prostě skvělý muzikant a dobrý člověk a děkuji Pánubohu, že jsem ho na svých dokumentaristických toulkách mohl potkat.

dramaturgie: Lada Arnautová
produkce: Jana Pragerová
kamera:Vratislav Damborský
natáčení: 18.1.2000 - déšť, sněhová bouře, slunce
Říčany, "panťas", Praha.
PREMIÉRA: Cesty víry - 13.2.2000