DRAMATURG SE PTÁ, REŽISÉRKA ODPOVÍDÁ
1) Asi první co každého diváka napadne bude do jaké míry je
tvůj vlastní život shodný s životem hrdinky filmu Ze života pubescentky.
Tak jak to je?
Trochu shodný je, trochu není. Inspirovala jsem se částečně historkami
ze svého dětství, částečně příběhy mé tehdejší nejlepší kamarádky,
některé scény jsou zcela vymyšlené. Ale to, že si lidé myslí, že jde
o můj opsaný život, mi svým způsobem lichotí, protože si říkám, že
jsou nejspíš tím pádem situace, dialogy a postavy autentické, že nepůsobí
falešně.
2) Opravdu jsi byla taková oplácaná přitroublá puberťačka?
A jaká byla ta tvoje puberta?
Ne, podle fotografií jsem byla podvyživené, nevyspělé dítě, vůbec
ne oplácaná. A hrdinka doufám není přitroublá, je naivní a romantická
jak patnáctileté děti za socialismu bývali - prý jsou dnes vyspělejší.
A jaká byla skutečně moje puberta je dost těžké objektivně odpovědět.
Etap bylo nejspíše několik - myslím si, že zpočátku jsem byla dost
uzavřená, nekomunikativní, protivná - neměla jsem kamarádky a klukům
jsem se nelíbila, volali na mě "plochodrážnice". Pamatuji si, že jsem
si vymyslela imaginární kamarádku, s kterou jsem si pravidelně dopisovala.
V druhé fázi puberty, když se pod tričkem začalo něco rýsovat a tím
pádem doma vyzvánět telefon, jsem byla navenek přehnaně suverénní
(což jsem údajně dodnes), sváděla jsem kamarádkám kluky a dlouze jsem
se líbala před naším domem. Co se týče vztahu k rodičům, asi už jsem
se jim tehdy začala mstít za rozvod, který však v realitě proběhl,
když mi bylo šest let. Rodiče bydleli v panelákovém dva plus jedna,
daleko stísněnějším než ve filmové podobě, ještě devět let po rozvodu,
takže těch scén a peripetií by bylo na několik scénářů.
3) Jak jsi na představitelku hlavní role vůbec přišla?
S castingovou specialistkou Soňou Ticháčkovou jsme dlouho hledaly,
prošly konzervatoř v Praze, Brně a Ostavě, nechaly vyhlásit konkurs
v televizi. Nakonec jsme Annu Duchaňovou našly na DAMU na katedře
alternativního herectví. Anička je o šest let starší než hrdinka,
ale myslím, že to vůbec není poznat.
4) Dospívání uprostřed 80. let - koho to zajímá? Zdá se mi
to jako před sto lety. Má smysl se k tomu ještě vůbec vracet?
Proč mě osobně zajímalo evokovat dospívání za reálného socialismu,
v osmdesátých letech? Protože to bylo, podle mého názoru, především
učení se pokrytectví a zbabělosti. Děti nenápadně začali kopírovat
již pokořené rodiče, nenásilně se přizpůsobovalí režimu. Kompromisy,
které zprvu odsuzovali, dělali nakonec také. "Ze života pubescentky"
by měl být film o přežívání ve skanzenu, v kterém jsme byli zavřeni.
5) Když o tom tak přemýšlím, dal by se film Ze života pubescenty
taky nazvat "Panenství a Perestrojka". Jak to vlastně je s tou ztrátou
panenství - je to opravdu tak protivná věc?
Scéna v Agitačním středisku patří skutečně k těm zcela vymyšleným,
ale umím si představit, že ztráta panenství na zemi v jakési chmurné
kanceláři asi opravdu není nic překrásného.
6) Když vidím scénu z Agitačního střediska a v něm konkurz
do amatérského divadla končící tou ztrátou panenství musím se smát
jak dokonale jsme naučili žít si v těch všelijakých Agitačních střediscích
své životy. Proč ses to taky nenaučila, proč jsi odešla do Francie?
Já jsem byla vždycky špatný žák, takže jsem se nedokázala naučit ani
základním pravidlům života v socialistickém realismu. No a důvodů
k emigraci je vždycky několik. Jednou jsem od kohosi, už v emigraci,
slyšela, že jsme všichni stejně utekli před rodiči a ne před systémem.
Já jsem osobně nevěřila, že by se systém mohl změnit a neměla jsem
chutˇ žít v kompromisech. Taky jsem byla hodně naivní a romantická
a aniž bych si to tehdy přiznala, přišlo mi to dobrodružné a neopakovatelné.
Hloupě jsem si myslela, že je možné úplně změnit život, začít od nuly,
jinak. Jeden přítel mi už do emigrace napsal, že sama před sebou neuteču
a teprve později jsem viděla, jak velkou měl pravdu.
7) Jak je možné, že tohle naivní "slůně" v té Francii nezahynulo?
A když už tam nezahynulo, tak proč tam nezakořenilo a stále se vrací
domů?
Pokud vím, tak tady žádný emigrant hlady nezhynul. Pár se jich spíš
posupně upilo k smrti, ale i k tomu potřebovali aspoň dvacet let a
to byli samozřejmě v situaci, kdy se těžko mohli vrátit zpět. Ale
ty se asi spíš ptáš symbolicky, vidˇ? Nezahynula jsem, protože jsem
měla štěstí a potkala v Paříži spoustu hodných Čechů a Francouzů,
kteří mi pomohli najít práci - tedy hlídání dětí a úklid. Pak jsem
začala zpívat v metru, to jsem si vydělala docela hodně peněz. Víceméně
zázrakem jsem se dostala na prestižní filmovou školu a obdržela od
francouzského státu stipendium, začala učit češtinu... a pak už jsem
pracovala v profesi. A proč se vracím domů? Protože můžu, na rozdíl
od všech emigrantů před tím. Protože to je doma. Protože mám v Praze
rodinu, přátele a práci. Ale to vše neznamená, že jsem nezakořenila
i v Paříži, kde mám také rodinu, přátele a práci.
8) Tvůj televizní hraný debut je tedy na světě. Máš z toho
nějaký pocit?
Tedˇ jsem spíš v očekávání pocitů, protože film zatím téměř nikdo
neviděl. Já se na něj dívám spíš technicky - říkám si, tady jsem to
měla natočit jinak, tady je jedna věta navíc, atd. Byla bych ráda,
aby se líbil a abych mohla natočit pokračování s názvem "Můj otec
a ostatní muži", které popisuje další rodinné, milostné a politické
peripetie Renaty Soukupové, tentokrát dvacetileté, včetně její emigraci
do Francie...
9) Jak o něm vyprávíš svému příteli ve Francii? Ukázala jsi
mu "Pubescentu"?
Samozřejmě. Jemu se líbila, ale on je k mé práci nekritický. Připadalo
mu to až skoro dokumentární, byl překvapený, v čem že jsme to žili
a dost ho pobavily taneční - pro něj to zavání Rakousko - Uherskem.
Vůbec nechápe, k čemu mi slouží umět tancovat valčík a polku. Musela
jsem mu říci po pravdě, že k ničemu, že už si ani nepamatuji základní
kroky, ale zato jsem se v tanečních naučila šlukovat, vydechovat kolečka
a líbat se, aniž bych se zakuckala.
10) Právě natáčíš svůj celovečerní filmový debut Oběti a vrazi.
Opět podle vlastního scénáře. Opět s Ivanou Chýlkovou v hlavní roli.
Co vás k sobě tak poutá? Když vás vidím na place, napadá mě - nejste
vy bývalé pubescenty, spolužačky, neposlouchaly jste tu Svobodnou
Evropu spolu?
Ne, s Ivanou jsme se seznámily o hodně později - už jsme obě studovaly
vysokou školu, což samozřejmě neznamená, že bychom byly úplně venku
z puberty. Tedy, alespoň co mě se týká. Ivana hraje v Obětech a vrazích,
protože jsem pro ni roli sestry psala, a to protože si myslím, že
je výborná herečka. Netuším, jak pro Ivanu, ale pro mě je možná jednodušší
pracovat s ní, než s někým koho neznám nebo znám povrchně - o spoustě
věcí jsme za těch skoro patnáct let, co se přátelíme, už mnohokráte
hovořily, některé není ani potřeba probírat, možná mezi námi funguje
nějaká nonverbální komunikace. Ale možná si vše jenom idealizuji.
11) Je ti třiatřicet, jsi zavedená dokumentaristka, máš za
sebou celovečerní hraný televizní debut a roztočený velký celovečerní
film podle vlastního scénáře - co to má znamenat? To je náhoda nebo
nějaký frontální útok na svět?
Je to jen náhoda, jak to v životě chodí. Grant od Ministerstva kultury
jsem obdržela v červnu 1998, ale rok a půl trvalo, než se daly dohromady
další finanční prostředky. Musím ale říci, že jsem byla moc ráda,
že jsem mohla "Pubescentku" natočit před tím, protože jsem si mohla
vyzkoušet spoustu věcí a snad se i něco víc naučit. Myslím, že pro
natáčení "Obětí a vrahů" budu o něco málo klidnější.
<< Zpět
